Historie

 

Dne 16. prosince 1856 byly potvrzeny "Stanovy spolku zpěváckého v královském a věnném městě Chrudimi". Chrudim se tak stala jedním z prvních českých měst, v nichž snaha po obrození společenského a kulturního života vyústila v založení pěveckého sdružení tak brzy. Ještě 5 let před vznikem pražského Hlaholu byl zde zorganizován spolek, u jehož kolébky stáli dva muži, kteří byli iniciátory veškerých kulturních podniků v Chrudimi v 50. letech 19. století: Josef Klimeš, sólový operní tenorista, houslista a současně starosta města, a advokát Emanuel Pippich, nadšený milovník hudby a zpěvu a rovněž zpěvák a klavírista.

Po uvolnění politických poměrů v 60. letech, kdy nastalo hromadné zakládání zpěváckých spolků v mnoha českých městech, přijal spolek v březnu 1862 název "Slavoj". Dobová záliba v názvech vybíraných podle hrdinů a pěvců opěvovaných v Královédvorském rukopise dostatečně charakterizuje vlastenecké smýšlení zakladatelů i zpěváků.
29. června 1863 se konalo slavnostní svěcení praporu. Slavnosti se zúčastnilo 19 zpěváckých spolků z okolních měst, své zástupce vyslal i pražský Hlahol. Byla to velká sláva provázená zpěvem, projevy, vlajícími prapory a hesly.

Podle stanov bylo účelem spolku nejen pěstování zpěvu církevního a světského, ale i orchestrální hudby, organizování koncertů, přednášek, vypisování cen za původní skladby, spolupráce s ostatními pěveckými a hudebními spolky.

Místa v prvním výboru Slavoje zaujali kromě svých zakladatelů ještě Alois Gallat, Jan Štěpánek, Dr. K. Roth, M. Havelka, Fr. Rozvoda, Jan Chlumecký, ředitel kůru František Horálek a Čeněk Vinař. Později k nim přibyl Alois Hnilička, který působil od roku 1863 v Chrudimi jako kapelník a varhaník a byl též plodným skladatelem. Mezi členy spolku převládali úředníci, učitelé, živnostníci a další.

Činnost Slavoje v 60. letech byla obdivuhodná. Kromě pořádání domácích koncertů a spoluúčinkování účastnil se Slavoj slavností spojených se svěcením praporů zpěváckých spolků v širokém okolí, sjezdů pěveckých spolků v Praze, Brně, na Kunětické hoře, v r. 1866 zpíval pro císaře Františka Josefa I. v chrudimském divadle a v roce 1868 se zúčastnil s praporem slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze.

Vlivem rozvoje spolkového života a působením Sokola začíná koncem 60. let a v 70. letech činnost zpěváckých spolků ochabovat. Tento útlum se nevyhnul ani chrudimskému Slavoji. Avšak v roce 1874 jej vzkřísil Dr. Karel Pippich, který se v uvedeném roce trvale usadil v Chrudimi. Tento syn jednoho ze zakladatelů Slavoje spolu s J. Klimešem a AI. Hniličkou vytvořili trojici, která se stala duší hudebního života v Chrudimi. Rozvíjí se komorní hudba, objevuje se dámský sbor, Chrudim navštěvují mistři jako B. Smetana, A. Dvořák, Zd. Fibich, K. Bendl. C. Saint-Saens další. Slavoj byl v r. 1885 rozšířen o dámskou část a jako smíšený sbor se objevuje v lednu 1886 na pohřbu Emanuela Pippicha.

Jak už to v životě spolků bývá, střídala se i u Slavoje období stagnace s obdobími intenzivní činnosti. Po útlumu činnosti koncem 80. let nastává nové oživení spolku v r. 1896, kdy dosavadního sbormistra J. Klimeše vystřídal profesor průmyslové školy Ing. Jindřich Souček a Josef Poslt, ředitel Průmyslového muzea a bývalý člen pražského Hlaholu. V r. 1905 se Slavoj stává součástí "Východočeské pěvecké župy Fibichovy", která byla založena v Pardubicích a jejíž předsedou se stal Dr. Karel Pippich.

Na oslavu 50. výročí trvání Slavoje byl ve dnech 27. a 28. dubna 1907 uspořádán hudební festival, jehož se zúčastnila Česká filharmonie z Prahy s Beethovenovou IX. symfonií a druhý den bylo provozováno Dvořákovo oratorium Sv. Ludmila s 200 zpěváky z Chrudimě a Pardubic.

Nelze vyjmenovat všechny události, koncerty a osobnosti spojené s činností Slavoje. Pečlivě je zaznamenal a vydal v r. 1907 jednatel spolku František Tlustý - u příležitosti 50. výročí.

V období před 1. světovou válkou se na postu sbormistra vystřídali Karel Štika, Josef Musil a Josef Masopust. Válka činnost Slavoje silně narušila, ale již v r. 1919 a 1920 se pilně cvičilo. 15. června 1920 přivítal Slavoj v Chrudimi prezidenta republiky T. G. Masaryka.

Na koncertech znějí skladby Foersterovy, Jeremiášovy, Fibichovy i skladby chrudimského ředitele kůru Vojtěcha Říhovského. Velmi aktivní byl počátkem 20. let zvláště ženský sbor, který se v r. 1923 na 15 let osamostatnil pod názvem "Smetana". Rok 1924 byl ve znamení oslav 100. výročí narození B. Smetany. Mužský sbor Slavoje měl v té době 70 členů. Jeho sbormistrem byl František Teplý, který se zároveň postavil do čela nově vzniklého orchestru - Chrudimské filharmonie.

Intenzivní činnost Slavoje pokračovala do oslav sedmdesátileté existence názvu spolku v r. 1932 a trvala i dále. K nejpamátnějším událostem patří podíl na provedení Smetanovy Libuše v r. 1934, kterou se otevíralo nově postavené chrudimské divadlo. Na koncertech znějí hlasy chrudimských sólistů: Marie Musilové, Josefa Masopusta, Vladimíra Tomše a dalších. Dne 8. května 1937 oslavil Slavoj 80 let činnosti uvedením Dvořákova oratoria "Svatá Ludmila".

II. světová válka sice narušila činnost Slavoje, ale sbor neumlkl. Odhodlání členů pokračovat v propagaci české hudby se projevilo na koncertech k výročím skladatelů J. B. Foerstera (1940), A. Dvořáka (1941), B. Smetany (1944) i k 85. výročí Slavoje. V r. 1943 převzal spolek pořádání Chrudimských hudebních pátků, které vznikly rok předtím.

Součástí Slavoje se stala též od roku 1936 Dětská pěvecká sborová škola, která měla vychovávat dorost pro Slavoj a jiná pěvecká tělesa. Na tomto úseku je třeba ocenit práci sbormistra Vladimíra Břízy a dalších, i když v poválečném období se nakonec dětský sborový zpěv roztříštil mezi soubory na školách.
90 let trváni Slavoje bylo již možno oslavit v osvobozené vlasti 13. 12. 1946. Smíšený sbor, dvě oddělení dětského sboru a Chrudimskou filharmonii řídil Karel Židek, který později vystřídal dlouholetého sbormistra Slavoje Antonína Johna.

Přestože 50. léta rozvoji spolku příliš nepřála (jako spolek byl zrušen a mohl existovat dále jen jako "Pěvecký kroužek Slavoj" při Osvětové besedě), uskutečnilo se několik koncertů smíšeného i dětského sboru. K oslavám 100. výročí v r. 1956 však již nedošlo. Teprve v r. 1960 začíná Slavoj na čas opět pracovat.

Uměleckým vedoucím se stal K. Židek, sbormistrem ředitel LŠU Jan Lipavský. Po čtyřech letech však Slavoj umlká - po kolikáté už - a probouzí se k činnosti až v r. 1967. Začíná znovu pod vedením Vl. Břízy a od r. 1969 za řízení sbormistra K. Židka.

V roce 1972 bylo vzpomenuto 110. výročí vzniku názvu spolku Slavoje v rámci Chrudimských hudebních pátků velkým festivalem, jehož se zúčastnilo 11 sborů ze širokého okolí Chrudimě. Spojené sbory spolu s orchestrem uvedly Smetanovu Českou píseň. Rok české hudby 1974 byl spojen s oslavami B. Smetany a Slavoj se zúčastnil společného koncertu východočeských sborů na nádvoří litomyšlského zámku.

Pod společnou střechou tehdejšího Jednotného klubu pracujících v Chrudimi byla existence a činnost Slavoje sice zajištěna, ale zároveň jí byly vyhrazeny mantinely působnosti. Období tzv. politické normalizace se sboru nutně muselo dotknout jak v oblasti repertoárové, tak personální. Její vliv se projevil i při účasti Slavoje na natáčení televizního pořadu v únoru 1976. K. Židek odchází po 40 letech práce s chrudimskými sbory z místa sbormistra a nahrazuje ho heřmanoměstecký rodák, hudební vědec Dr. Josef Plavec. Pod jeho vedením oslavil Slavoj 120 let své existence. V listopadu 1977 ho však nahradil Dr. Svatopluk Kozdera, který přijal v JKP místo pro veškerou hudební činnost.

Vystoupení Slavoje jsou v té době orientována na spoluúčast při oslavách politických výročí, vernisáže, pietní shromáždění, vystupování v Domově důchodců v Heřmanově Městci, společná vystoupení se sbory z okolních měst, s chrudimskou dechovkou, Písně přátelství. Využívají se však i další příležitosti - začíná například Hudba mezi obrazy, od r. 1978 vánoční koncerty a v r. 1980 dokonce samostatný celovečerní koncert.

125. výročí Slavoje v r. 1981 proběhlo společně se stejně starým sborem "Jaromírem" z Jaroměře v obou východočeských městech za spoluúčinkování pěvce Národního divadla Eduarda Hakena.

Rok 1984 byl ve znamení příprav na oslavu Smetanova výročí v Litomyšli. Březnový koncert v Chrudimi uváděný jako "Hold roku české hudby" se sice vydařil, ale podle kroniky Slavoje na něj přišlo pouze 54 posluchačů. Klesající zájem chrudimského publika o koncerty sborového zpěvu i o jiné produkce vážné hudby přetrvávající do současnosti by ostatně stál za hlubší zamyšlení, které však již přesahuje rámec tohoto článku.

Od roku 1984 se datuje spolupráce Slavoje se zahraničními, především německými sbory. V listopadu toho roku odjíždí sbor do Eilenburgu, v dalších letech následují vzájemné návštěvy a koncerty s pěveckým sborem města Havelbergu.

Politické změny v listopadu 1989 znamenaly uvolnění i pro Slavoj. Ustalo předběžné schvalování programů pro veřejná vystoupení i následné výtky za nevhodný repertoár, jak tomu bylo například v případě uvedení písně mistra českého baroka Adama Michny z Otradovic "Nebeští kavalérové". "Konečně se Slavoj nemusí obávat zazpívat slova jako Bůh, nebesa ...", dočteme se v kronice ze sezóny 1989-90, Na vánočních koncertech zní Rybova Česká mše vánoční, Slavoj může rozšířit repertoár o mnohé skvosty duchovní hudby, vystupuje v kostelích, spoluúčinkuje s pěveckým sborem německého Havelbergu. K výčtu jeho aktivit patří také uvedení Mozartovy Korunovační mše v r. 1991. Pro chrudimské obecenstvo proběhlo u příležitosti 135. výročí Slavoje, avšak opět za nevalného zájmu veřejnosti.

Počátek 90. let je naplněn intenzivní činností, a to i přes zdravotní potíže sbormistra. V roce 1995 postihla Slavoj velká ztráta - zemřel Dr. Kozdera, který stál v čele Slavoje i komorního a dechového orchestru od r. 1977. Také on, podobně jako jeho předchůdci, dokázal udržet sbor na patřičné výši a obětavě připravit všechna vystoupení.

Nebylo jednoduché najít nového sbormistra, který by odpovídal představám sboru a hlavně měl čas ve stejný den a hodinu, jak bylo již spoustu let zaběhnuto. A tak se hledalo a zkoušelo. Ve vedení sboru se vystřídalo několik více či méně zkušených dirigentů, avšak při životě držel sbor především Mgr. Jan Stejskal. Za jeho působení navázal sbor další zahraniční kontakt, a to se sborem z holandského Ede. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné. V době, kdy se Slavoj chystal na konci roku 1998 do Holandska, propukly u pana sbormistra s plnou silou jeho zdravotní problémy. Naštěstí pro sbor, klavíristka, která byla pro akci Holandsko povolána, se pohotově ujala vedení sboru, takže se mohl koncert v zahraničí uskutečnit, a co víc - v čele souboru již zůstala. A tak měl Slavoj od r. 1998 novou sbormistryni Evu Kadeřávkovou, jejímž přáním a cílem bylo, aby si lidé v té dnešní uspěchané a přetechnizované době byli schopni uvědomit, jak blízký a potřebný je jim zpěv, že umožňuje vyjádřit, uvolnit a umocnit lidské emoce, a tudíž doufala, že v budoucnu se budou rozšiřovat nejen řady sborových zpěváků, ale také řady vděčných posluchačů.

V červenci 2001 nám tragická autonehoda vzala naši milovanou dirigentku Evu. Co ta měla s námi ještě plánů. Ty však zůstaly bez naplnění a Slavoj opět neměl sbormistra. Díky pochopení a obětavosti mladého Tomáše Žídka (vnuk dirigenta Slavoje ze 70. let) mohl sbor již 1.září účinkovat na chrudimských obžínkách a následně na vzpomínkovém koncertě 22.9.2001 v Chrasti. Byl to opět Tomáš Žídek, který získal pro Slavoj nového sbormistra Zdeňka Kudrnku, posluchače pardubické konzervatoře. Oba tito mladí dirigenti pokračovali v započatém díle Evy Kadeřávkové a připravili Slavoj na slavnostní listopadový koncert, pořádaný ke 145. výročí založení spolku.

Od října 2001 Slavoj pracuje pod vedením sbormistra Zdeňka Kudrnky.

Podporují nás

 

             http://mafrance.org/